J.Suja-Žiak:filozofia, história a politológia

1.RUSKÁ KATYŇ. Pondělí, 06 Září 2010 06:01 Sergej Karaganov. Zajímavou ukázku myšlení současných ruských elit představuje sloupek Sergeje Karaganova uveřejněný v revui Rusko v globální politice. Autor, děkan moskevské univerzity a předseda významné zahraničně-politické komise, v něm dává do souvislosti absenci vlastenectví, způsobenou nedůvěrou občana ve stát po hrůzných zkušenostech 20. století, s jím pozorovaným úpadkem ruské společnosti. Několik událostí z poslední doby mě přivedlo k zamyšlení nad problémem, který dle mého názoru velmi trápí současné Rusko: naše neschopnost přenést se přes, pro Rusko hrozivé, 20. století. V květnu jsme slavili výročí „Velkého Vítězství". Jde o jedno z mála, na které můžeme být absolutně hrdi. Slavnosti předcházely zvláštní diskuse o tom, zda by nad moskevskými ulicemi měly v den „D" viset portréty Stalina. Celé to vypadalo buď jako nepěkný žert, nebo značně sofistikovaná PR kampaň. Naše země zároveň pokorně uznala odpovědnost za katyňský masakr a vyjádřila svou účast s polským lidem. Přesto si stále nejsme schopni připustit, že celé Rusko je doslova poseto milióny bezejmenných obětí teroru 20. století. Režim, který toto dopustil, poškodil ruský smysl pro vlastenectví, které je základním pilířem každého národa. Stát zacházel s lidmi jako se zvířaty, přinesl jim bídu a pokoření. Lidé vzhledem k tomu vnímali stát přesně, jak si zasluhoval. Tento fakt byl hlavním důvodem zhroucení Sovětského svazu. S postupem let si stále více uvědomuji, že jde také o jeden z hlavních důvodů současného úpadku morálky a bezprecedentní úrovně korupce a zlodějství. Elity nejen skrytě (ale i otevřeně) pohrdají obyčejnými lidmi a toto platí i obráceně. Nikde není vidět důvod, proč bychom si měli vážit sami sebe. Přitom je jasné, že v Rusku je stále mnoho úctyhodných lidí. Jsem si jist, že já i každý čtenář zná hned několik takových. Ale k naší škodě to nejsou oni, kdo vytváří obraz dnešního Ruska. K naší škodě jich je čím dál míň. Někteří z nich to navíc vzdají a raději volí odchod do ciziny, popř. splynou s davem. 2. KOŘENY TOHOTO PROBLÉMU HLEDEJME V NAŠI HISTORII. V tomhle krátkém článku se zaměřím pouze na jednu konkrétní věc a tou je odkaz sovětského socialismu neboli stalinismu. V průběhu minulého roku odsoudili období stalinismu jak premiér, tak president této země. Přesto stále nejsme schopni kompletně opustit tento odkaz a litovat násilí spáchaného na našem národě našimi předky. Říkají, že by člověk neměl zraňovat city veteránů. Toto je zcela zbabělý a intelektuálně chabý argument. Znamená, že se nebudeme nikdy schopni upřímně podívat na naší historii, protože ten samý postoj „nedotknutelnosti" bude muset být aplikován na Chruščovovy a Brežněvovy spolustraníky, pamětníky přelomových devadesátých let a následného období nekontrolovatelné korupce atd. Jsou slyšet hlasy, že by člověk neměl vytvářet půdu pro rusofobní nálady ve světě. Ale ony existují bez ohledu na naše konání. Rusko je rozlehlá země s komplikovanou historií. Mnoho zemí (lidí) v důsledku naší moci v minulosti trpělo. Anti-ruský sentiment je silný kvůli naší neschopnosti poctivě se rozejít s těmi nejhoršími částmi historie. Jestliže nedokážeme řádně uctít památku obětí stalinismu a nepřiznáme si vinu na těchto zločinech, zůstaneme pouhými následovníky té horší části našeho národa: následovníky katů, zrádců a donašečů. Historikové stále nemají jasno v počtech obětí stalinského teroru, jedno je však dle mého názoru jisté: režim cíleně (z)likvidoval pracovité a poctivé lidi. S hořkostí vzpomínáme na padlé během druhé světové války, zapomínáme ale na lidi, kteří nemohli bojovat se svými bratry, protože byly zajatci pracovních táborů. Kácením dřeva, těžbou hornin a výstavbou infrastruktury kovali zbraň k Vítězství. K získání naší sebeúcty musíme nejen zpětně rehabilitovat tyto lidi, ale zároveň uznat naši vinu na jejich osudech a přiznat jim stejnou míru úcty a pokory, která po právu náleží sovětským vojákům. Jednou z nejjednodušších věcí by bylo vztyčit pomník polozapomenutým obětem stalinismu. Vedle monumentů věnovaným padlým vojákům vzdát stejný hold lidem, kteří „stáli vzadu". Bok po boku s tímto nápadem by mohlo vzniknout nové vlastenecké hnutí (v originále: „Young Communist League or the Young Pioneer Organization"), které by pátralo po identitě obětí. Toto hnutí by mohlo spojit lidi z celého prostoru bývalého Sovětského svazu. Ulice našich provinčních měst by měly být pojmenovány po těch, kteří patřili k tomu nejlepšímu z našeho národa a které jsme sami zničili v průběhu 20. století. Toto století bylo zcela jistě neštěstím pro Rusko. Musíme to pochopit, jen tak to dokážeme překonat. Neberte to jako volání k návratu do minulosti, ale naopak požadavek k jasnému distanci od ní. Jen tak můžeme znovunabýt to, co v minulosti patřilo v ruském národě k tomu nejlepšímu. Poznámka J.S.-Ž: Myslím si, že článok je poučný aj pre nás, lebo v podobnom deštruktívnom duchu socialistická minulosť poznamenala aj oba naše národy. Zatiaľ však k podstatnému vyvodeniu dôsledkov ešte stále nedošlo. SAMOVRAŽDY A V ČOM SPOČÍVAJÚ PRÍČINY TOHTO STAVU? júl 2012. Na celom svete každoročne dobrovoľne ukončí život 4 milióny osôb. Odborníci spájajú rastúci počet samovrážd s ideálmi spotrebiteľskej spoločnosti. Vo Francúzsku už druhý bývalý vedúci spoločnosti France Télecom bol poslaný na lavicu obžalovaných z obvinením zo znevažovania a dohnaniu pracovníka k samovražde. V Grécku hneď niekoľko penzistov spáchalo samovraždu, keď neboli v stave vyrovnať sa s následkami ekonomickej krízy. V tom je jeden z hlavných paradoxov 21. storočia. S nárastom celkového blahobytu a umiernenosti života čoraz viac ľudí vidí jediné východisko z objavujúcich sa problémov v tom, že zúčtuje so životom. Každoročne na celom svete dobrovoľne ukončí život 4 milióny osôb. Prvé miesto v tomto strašnom ratingu patrí Litovsku. V tejto tichej európskej krajine každý rok dobrovoľne ukončí život 31,5 ľudí na 100 tisíc obyvateľov. Nasleduje Kazachstan, kde je 30 samovrážd na 100 tisíc obyvateľov. V Japonsku, jednej z najbohatších a najrozvinutejších krajín na svete je krajne vysoký počet samovrážd, 24 na 100 tisíc obyvateľov. V Rusku sú podobné údaje. 22 samovrážd na 100 tisíc obyvateľov. Táto štatistika však neráta s tými, ktorý odišli z tohto sveta za pomoci eutanázie alebo inými slovami asistovanej samovraždy. Do ruských médií sa stále častejšie dostávajú námety o „epidémii samovrážd“ a uvádza sa mrazivá štatistika. „Za rok ukončí život samovraždou 1500 detí a ďalších 4000 sa o to pokúsi. „To nie je epidémia samovrážd, to je štátna tragédia“, cituje splnomocnenca prezidenta RF pre detské práva Pavla Astachova informačný portál MIGNews.com. Predsa však vedúci Centra krízovej psychológie Michail Chasminskij principiálne nesúhlasí s takýmto pohľadom a vo všetkom viní práve senzácie chtivých novinárov: -Publikácia takýchto príbehov je jedným z prejavov zákona sociálneho utvrdenia, keď slabý, váhajúci ľudia nachádzajú podporu v činoch iných. Žiadna epidémia samovrážd neplnoletých v Rusku neexistovala a ani teraz neexistuje. Je to lož a špina! Pre médiá sú vraždy, samovraždy a násilie horúcou témou. Vyvolávajú v ľuďoch, ktorí niesú zaťažení duchovnými a intelektuálnymi možnosťami záujem. Napriek tomu možnosť a perspektíva dobrovoľného odchodu zo života oddávna zaujímala ľudí bez ohľadu na intelektuálnu úroveň, úroveň príjmov, národnostnú alebo vekovú patričnosť. Vo februári sa dve ruské školáčky vzali za ruky a zoskočili zo strechy poschodového domu. V júni sa penzistka vyhodila do vzduchu spolu s obytným domom na 13. Parkovej ulici v Moskve. V minulosti účty so životom zrátal líder punkovej skupiny Nirvána Kurt Cobain a veľký mysliteľ Sokrates. Devätnásťročná študentka lekárskej vysokej školy Mária S. sa dvakrát pokúsila o samovraždu v neplnoletosti a myslí si, že takým želaniam podliehajú všetci ľudia, ktorí majú sklon k reflexii: Žijeme v nepokojných časoch, keď je všetko dovolené. Deti začínajú veľmi skoro piť, fajčiť, užívať narkotiká. To všetko nemôže nevplývať na nervovú sústavu. Skoré zaľúbenia, neúspechy vo vzťahoch, problémy v rodine. Toto všetko samozrejme vplýva na dieťa. Ale hlavnou príčinou samovrážd z môjho pohľadu je neudeľovanie pozornosti, nepochopenie a samota. Práve toto rodí želanie vyrovnať si účty so životom. Dáva pocit nepotrebnosti. Najčastejšie sú k samovraždám náchylní zraniteľní ľudia, ktorí nielen zosmutnejú alebo sa radujú ale každú situáciu prenesú skrz seba. Sú to ľudia s filozofickými sklonmi, ktorí sa snažia analyzovať všetko vo svojom živote. Mária sa pokúšala o samovraždu kvôli problémom v rodine a pocitu vlastnej nepotrebnosti. V 12 rokoch jej otec povedal, že ju nenávidí a Mária sa rozhodla vyskočiť z okna. O dva roky neskôr, po ďalšej rodinnej dráme dievča vypilo uspávací prostriedok ale veľmi malú dávku aby to malo letálny následok a opäť ju zachránili. Dievča vraví, že po tom, čo prežila si zámerne vybrala lekársku univerzitu. Teraz sa chce stať neuropatológom alebo psychiatrom práve preto, lebo jej skúsenosť môže pomôcť človeku v podobnej situácii ako bola sama. Viac nutkaní na ukončenie života nemala. Michail Chasminskij vraví, že práve duchovná hygiena je najlepšou profylaktickou liečbou na želanie ukončiť svoj život: -Ľudia, ktorí akýmsi spôsobom vedú duchovný život chápu, čo je samovražda. Chápu, čo je zmysel života, vedia prekonávať ťažkosti atď. Neurobia podobnú vec. Naopak ľudia, ktorí chcú len spotrebovávať sú neustále frustrovaní, pretože nemôžu dosiahnuť vysokú úroveň, ktorú im neustále prekladajú: raz je to auto, potom chata, potom to musí byť milenec alebo milenka alebo ešte niečo iné. Takúto úroveň v podstate nemôže dosiahnuť ani jeden človek a to veľmi často vedie k agresii voči samému sebe. Mária s takýmto názorom súhlasí ale dodáva, že náboženstvo nieje všeliek na samovraždy, ale spôsob pochopiť, že „tento život sa nedáva len tak. Že si potrebný pre tento svet“. Nieje vylúčené, že práve vďaka tejto pozícii sa so samovraždami nestretávame v afrických krajinách a v krajinách Oceánie. Prakticky všetky miestne národy žijú v očakávaní budúceho šťastia, ktoré im má doslova padnúť na hlavu. Napríklad sú to nasledovníci kultu cargo v Papue Novej Guinei. A aj hlavu majú plnú riešením problémov. Lenže nie existencionalistických ale tých každodenných. Článok z Hlasu Ruska prevzal a štylist.upravil:J.Suja-Žiak